(Esprit)
Sociolog Jiří Večerník je autorem knih People and Markets (1996), Občan a tržní ekonomika a editorem Zprávy o vývoji české společnosti 1989-1998. Pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd a je šéfredaktorem Czech Sociological Review. Na naše otázky o české sociologii a společnosti říká:
1. Nejprve k samotné české sociologii. Dá se stručně říci, jakým vývojem prošla od roku 1998? Je dnes schopna nabídnout politikům systematickou expertizu možných kontextů a nástrojů společenských změn? A stojí o to naši politici?
Podle mne se nezměnilo nic podstatného, hlubší realistické expertízy stále chybějí. Řekl bych, že dialog vázne z obou stran. Sociologie jen přihlíží, jak ji v očích veřejnosti i politiků nahradil výzkum veřejného mínění. Zmeškala historickou příležitost vstoupit zásadním způsobem do veřejného diskursu. Namísto nastavení kritického zrcadla sobě i společnosti se i ona stala součástí všeobecných her na “jako”, takže se sama může zálibně zhlížet v zrcadle, jiné však těžko přesvědčí.
Velkou změnou je ovšem to, že se naší sociologii otevřel svět – máme už hodně překladů a importovaných podnětů, mladí lidé studují v Paříži nebo v Londýně. Ona se však neotevřela světu – ani její koryfejové nepublikují v zahraničí. I doktorandi z lepších zahraničních univerzit nebo šťouraví západní novináři se ptají na věci, na které se u nás neptá nikdo. Prostředků na výzkum je sice stále více, avšak přetrvává zastaralá struktura institucí a chybí zpětná vazba vynakládání prostředků. Vršíme sice poznatky, avšak nehloubíme porozumění společnosti.
2. Privatizace hospodářství a demokratizace společnosti měly zásadní vliv na trh práce, a tedy i na utváření nových sociálních nerovností, na nové sociální rozvrstvení společnosti. K jakým nejpodstatnějším změnám postupně docházelo? Jak uspěli mladí lidé?
Ano, účast a úspěch na trhu práce otevřely pohyb v sociální nerovnosti, avšak v členitější diferenciaci než jen podle profesí či vzdělání, jak se to většinou předkládá. Sociální kapitál a tzv. měkké dovednosti - jako je schopnost komunikace a dravost - mají totiž přinejmenším stejný význam. Kromě dynamických segmentů nových a zahraničních firem procházel náš trh práce zprvu jen kosmetickou proměnou. Drsné časy nastaly až po vystřízlivění z českého ekonomického zázraku, který sice měl velkolepý marketing, ale odehrával se na dluh, a to nejen dluh čistě finanční.
Pro mladé lidi se trh práce otevřel novými místy a výzvami, jeho celková rekonstrukce však přešlapovala na místě. Za zády kultu mládí se tak na nové příchozí chystala past. Když zaměstnavatelé zjistili, že školní diplom a trocha znalosti angličtiny či práce na počítači nejsou všechno, chyběl mechanismus soutěže a obměny pracovníků, díky kterému by schopní začínající lidé mohli uspět. Ještě horší past jim naše reforma připravila přezíravým přístupem k malým a středním firmám. Právě tyto firmy mohly totiž expandovat na základě mladého elánu.
3. Dnes je obecně známo, že při privazizaci tak obrovského množství majetků neproběhlo vše úplně legálně a také že všichni neměli stejné startovní podmínky. Ve výhodě byli ti, kdo disponovali informacemi. Proto panuje k nově získaným majetkům nedůvěra. To má mj. vliv i na klesající počet občanů akceptujících polistopadové reformy. Jaké další skutečnosti se na takové změně názorů podílejí?
Kupónová privatizace byla především politickým aktem. Kupóny byly rozdanými volebními lístky pro zvolenou strategii transformace a měly symbolizovat budoucí úspěchy tržní ekonomiky. Nesplnilo se však očekávání vkládané do privatizace, že bude jakousi „školou kapitalismu“ a odpovědného vztahu k majetku. Komunismem potlačené pojetí vlastnictví jako trvalé hodnoty, jež zavazuje svého majitele ke zvelebování a rozmnožování, majícího navíc pozitivní společenské extrnality, se u nás v širším měřítku zjevně neobnovilo.
Výsledky privatizace jsou tak v očích občanů smíšené. Privatizační výnos postupem času blednul a rostlo přesvědčení o tom, že rovné šance v privatizačním procesu byly iluzorní. Zjevné zvýhodnění držitelů informací a nositelů drzého čela jen dokládají obecný názor o tom, že k velkému majetku vlastně téměř žádná poctivá cesta nevede. Jenže to je ale v dějinách docela obvyklé a při velkých třescích obzvlášť. Důležité je, jak brzo a důstojně se noví majitelé ze svého „prvotního hříchu“ vykoupí.
4. Drobné a střední podnikání od počátku bylo a zůstalo v rukou jen iniciativních jedinců, bez významnější státní podpory. Přestože si snad každá politická strana dává právě péči o tento druh podnikání do volebního programu. V poslední době malých a středních podnikatelů citelně ubývá. Co by bylo třeba vykonat pro jejich podporu?
Mezi významem drobného a středního podnikání na Západě a u nás zeje propast – ve vyspělých zemích dávají přes 60% produkce a pracovních míst. Přitom technologický pokrok otevírá cestu právě menším firmám, které dovedou rychle uplatnit inovace. Vyplňují mezery nejen na trhu výrobků a služeb, ale také na trhu práce. Jenže ti malí a noví potřebují více času a více důvěry, nakonec i větší podporu. Do velkých firem se daly miliardy, to jsou dnes ztracené peníze nalité do industriální minulosti. Ti začínající, s tváří obrácenou do budoucnosti byli ponecháni svému osudu. Proto se také nevytvořilo dostatečně soutěživé prostředí.
O podpoře středního podnikání se hodně hovoří a jistě se něco i činí. V rozhodný čas si ale nikdo neuvědomil, že vybudovat takovou firmu většinou doslova z ničeho je nejtěžší. Velké firmy buď pokračovaly ze starých podniků, nebo je založily zahraniční korporace. Ale najít mezeru na trhu, sehnat startovní kapitál, převzít odpovědnost za několik desítek zaměstnanců bez státních záruk a krytí a nakonec prorazit v našich chaotických podmínkách, to si žádá opravdu mimořádnou odvahu a výdrž. Podle OECD 40% takových firem v reformních zemích střední Evropy do tří let od zahájení skončilo.
5. Již ve Zprávě o vývoji české společnosti 1989-98 uvádíte, že vývoj rozvrstvení a životních šancí nemá tendenci vytvářet "středostavovskou společnost" západního typu, k níž patří historicky tradiční třída malých a drobných podnikatelů a nová střední třída kvalifikovaných profesí, tzn. lidí pracujících s informacemi (učitelé, osvětoví pracovníci, zdravotníci, výzkumníci, manažeři aj.). Proč je střední vrstva pro tržní a demokratické režimy tak důležitá?
Střední stav je zapomenutým základem transformace. Podle některých je ale jeho vyzvihování projevem zastydlého marxismu, recidivy třídního vidění společnosti a nástrojem privilegování jedněch proti druhým. Argumenty na první poslech zničující, přitom je to ale přesně naopak. Zatímco marxistické třídní vidění světa bylo polarizační a ideologické, úvahy o středních vrstvách jsou postaveny na historické zkušenosti o mechanismu sociální integrace – mezi kapitálem a prací není propast a prosperita je zájmem všech. Význační světoví ekonomové vidí v úpadku střední třídy nebezpečí pro tržní ekonomiku i demokracii.
Na omluvu zkresujících výkladů je třeba uvést, že otázka středních vrstev se klade často zjednodušeně. Jakoby šlo jen o to, kdo k ní patří, kolik je jejich příslušníků a jak se jim v porovnání s jinými daří. Můžeme tisíckrát vypočítávat učitele, lékaře a drobné podnikatele, pravá odpověď v tom netkví. Střední vrstvy jsou totiž charakterizovány spíše určitou etikou myšlení a způsobem chování, než statistickými znaky povolání a příjmu. Vědomí stavovské cti je pro fungování společnosti nade všechny zákony, regulace a subvence. Bohužel u nás je jí jako šafránu.
Střední vrstvy také nepožadují pro sebe privilegia, spíše omezení privilegií těch druhých. Tedy na jedné straně štědrých sociálních dávek, které umožňují sociální parazitismus. Na druhé straně výsad bohatých, kteří se zpravidla dokáží vyhnout svým povinnostem snáze než „obyčejný člověk“. Je pravda, že střední vrstvy čerpají více zdrojů na vzdělání, to je však investice sice soukromého charakteru, avšak veřejná ve smyslu společenské návratnosti. Finanční statistika přitom říká, že na střední třídě především leží daňové břemeno.
6. K důležité podmínce ekonomického úspěchu člověka dnes patří schopnost sdílet svět informací. Vzdělání je spojeno s vyššími příjmy (byť ne vždy), vytvářením širších sociálních kontaktů a stupněm společenského zařazení. Výzkum z druhé poloviny 90. let ukázal (viz Zpráva o vývoji české společnosti), že vzdělání rodičů je dominantním faktorem působícím na vzdělávací dráhu dítěte. Můžete uvést nějaká fakta? Změnilo se u nás od té doby něco?
Nejprve k té výnosnosti vzdělání - ta se u nás zvýšila opravdu pronikavě. Jestliže v roce 1988 přinášel každý rok školního vzdělání svému nositeli pomyslnou “prémii” ve výši čtyř procent mzdy, pak dnes to už je skoro dvaapůlnásobek. Tím jsme se dostali na úroveň Rakouska a dalších západních zemí. Analýzy prokázaly, že vliv vzdělání na celkový ekonomický růst je neméně silný. Rozdíl je však v tom, že zatímco vysokoškolský diplom může dráhu jednotlivce ovlivnit velmi rychle, na úrovni celé společnosti se investice do vzdělání projeví až v delším časovém horizontu.
Funkce vzdělání navíc nemůžeme pojímat úzce ekonomicky, pouze z hlediska přijímání nových technologií a organizačních schémat, produktivity práce a inovačních toků. To všechno je důležité, přitom ale vzdělání má ještě pozitivní externality, které se nakonec rovněž projevují v ekonomické výkonnosti či efektivnosti, ať vytvářením celkově příznivého klimatu pro práci a podnikání, nebo úsporou státních výdajů například na sociální podpory nezaměstnaných, na boj s chudobou či potírání kriminality.
Vzdělání je primárně soukromým statkem a jestliže se s ním zachází jako s veřejným statkem, prosadí se selekční mechanismy omezující přístup. Dnes už se neuplatňují třídní kritéria, ale rozhoduje kulturní kapitál, který si mladí lidé přinášejí z rodiny a který jim dovoluje uspět v tlačenici na vysoké školy. Pro neúspěšné se to může jevit i jako vliv známostí a korupce, jak ukázal nedávno provedený výzkum studentů vysokých škol. Protože zájem o studium stoupá a v systému se nic nemění, vliv rodinného původu roste a s ním i sociální nerovnosti v přístupu ke vzdělání. Situace se v tomto ohledu zhoršuje a za vyspělými zeměmi zaostáváme stále více.
7. Existují výzkumné práce sledující změnu našeho životního stylu? Lze uvést nějaké výstupy?
Existují studie marketingového typu, předkládající jakési statistické průměry a počítačové typologie vyprodukované z názorů lidí na kdeco. Je to spíše taková sociologická žurnalistika, chybí jim totiž historický rozměr a hlubší zamyšlení. Zatím u nás příliš nekvete sociální antropologie, provádějí se však sociologické sondy kvalitativního typu. Lze v nich mnoho zajímavého nalézt, když se prokoušete stovkami stran popisů a výňatků z rozhovorů. Podle mne však chybí obecnější obraz, který nemůže být ani statistikou průměrů, ani nekonečným popisováním jednotlivých případů.
To velké plátno společenských změn maluje masový konzum a kult peněz – získejte, vyhrajte, ušetřete ... Tržní společnost nalezla českého člověka vyprahlého po komunistickém půstu, připraveného sbaštit všechny triky konzumní společnosti. Já bych skoro řekl, že nejlepšími sociology polistopadové éry byli všichni ti „obchodníci s deštěm“ slibující 25tiprocentní úroky z vkladů, fantastické výdělky ze dne na den či byty vyrostlé náhle ze země. Oni ignorovali módní řeči ekonomů o jakési vrozené racionalitě lidského chování a vnořili se do té skutečné české duše toužící po zázracích a bláhově je očekávající od tržní ekonomiky.
Hlavní změnou je ovšem to, že se životní styl u nás rozvinul do velkého množství subkultur. Některé tu byly už předtím, jen vystoupily z podzemí na slunce. Jiné vznikly v reakci právě na masový konzum, ne-li dokonce v odporu vůči demokratickému režimu. Za pestrostí životních stylů ovšem dále nerušeně pokračuje české chataření a chalupaření, velkolepě sycené nabídkou hobby supermarketů. Pozoruhodné je, že i přes agresivní invazi televize a užitkového čtiva se u nás vydává tolik krásných knih. Doufejme jen, že čtenáři knih se nestanou kuriózní staromilskou subkulturou, že – módní hantýrkou řečeno – se budou nadále generovat napříč spektrem sociální struktury.