(Respekt č. 28/04)

Z politických debat a komentářů to vypadá, jako by společnost tvořily tři skupiny: rodiny s dětmi, penzisté a potom nejmenovaný zbytek. První dvě kategorie je přitom třeba podpořit, slyšíme stále. A protože se neříká, kde na to vzít, můžeme mít za to, že je třeba více zatížit „ty ostatní“. Podívejme se ale, jak jsou uvedené tři kategorie domácností veliké a jak na tom vlastně příjmově jsou. Tedy zda opravdu zbývá nějaká větší skupina bezdětných a mladších, která by mohla v rámci solidarity přispět na sociální účet natolik větším dílem, aby se „rodinám a důchodcům“ ulevilo.

Bez dětí i bez peněz

Podle šetření Českého statistického úřadu sledujícího příjmy za rok 2002 žije v rodinách s dětmi 54 procent české populace, v domácnostech penzistů 16 procent a ve zbytku „ti ostatní“. Státní přerozdělování se týká různých skupin různě. Plně ze sociálních fondů žijí domácnosti lidí v důchodu, na něž připadá 50 procent sociálních příjmů. Na rodiny a na ty ostatní připadá po 25 procentech. Značné čerpání ze sociálních fondů u skupiny „ostatních“ je vysvětlitelné tím, že je v ní také hodně důchodců, i když vždy někdo v domácnosti vydělává.

Zatímco sociální příjmy jsou mezi rodinami s dětmi a ostatními domácnostmi rozděleny půl na půl, pracovní příjmy jsou ve druhé skupině zdaněny více: téměř 23 procenty oproti 21,5 procenta v rodinách s dětmi. Rozdíl ale není velký, a nenasvědčuje tedy většímu solidárnímu přerozdělování mezi „záslužnými rodinami“ a domácnostmi, které se už na populačním růstu nepodílejí a „vydělávají jen na sebe“. Důvodem je to, že ani tito lidé neskáčou v životní úrovni kdovíjak vysoko. Jde v průměru o dvoučlenné domácnosti, v nichž je 1,5 výdělečně činných a 0,5 důchodce či jiné neaktivní osoby. Těžko by tedy mohli platit víc na sociální účet vy-stavovaný dětmi a penzisty.

Změňme tedy pohled na věc a řekněme po gottwaldovsku: Ať platí bohatí! Nejdříve je ovšem třeba je nalézt, tedy vyřešit problém, jak sledovat příjmy domácností. Jejich celkový příjem nemusí být rozhodující, protože důležitý je také počet členů. Nelze jít ale ani do druhého extrému a sledovat jen příjem na osobu, protože ten neuvažuje tzv. úspory z počtu, kdy náklady na bydlení a domácnost nerostou úměrně počtu členů. V souladu s metodikou EU volíme příjem domácnosti přepočtený na spotřební jednotku.

Rozdělme tedy populaci na pět stejně velkých skupin, od nejnižších příjmů k nejvyšším, abychom zjistili, kolik „ti nejbohatší“ dávají a kolik dostávají. Horní příjmová pětina se podílí na daních a platbách více než jednou polovinou a ze sociálních fondů čerpá necelou desetinu. Spodních čtyřicet procent populace platí jen desetinu daní a příspěvků, přičemž čerpá přes polovinu sociálních příjmů. Nejvíce příjmů ze sociálního transferu připadá na dolní střed příjmového rozdělení (druhá a třetí kategorie), kde je nejvíce důchodců. Ti už totiž nejsou na dně příjmové distribuce, kde se trvale nacházeli za minulého režimu. Po roce 1989 se jejich část přesunula blíže středu a na jejich místo se propadly rodiny s nízkými pracovními příjmy.

Chceme-li příjmovou nerovnost vyjádřit ve zkratce, můžeme použít indexu, který byl příhodně pojmenován po Robinu Hoodovi. Jeho velikost totiž říká, kolik by se muselo přerozdělit – bohatým vzít a chudým dát –, aby měli všichni stejně. Index činil v roce 1988 dvanáct procent a dnes je 18 procent – kapitalistický Jánošík by tedy musel obrat bohaté o jedenapůl násobek toho, co komunistický. Kdyby se chtěl stejným způsobem angažovat stát, musel by zvednout daně nejvyšší desetiny domácností z dnešních 25 procent na dvojnásobek.

Průhledný Robin Hood

Rovnost tedy něco stojí, stejně jako za nerovnost se platí. Musíme se ptát, kde je rozumný kompromis mezi nimi. Ekonomové říkají, že mezi rovností a efektivností existuje trade-off, tedy že můžeme mít buď jedno, nebo druhé. To však neplatí tak jednoznačně. Společnosti intenzivněji přerozdělující zdroje mohou vydávat více peněz na vzdělání, zdravotnictví, ekologii a bezpečnost, což se nakonec zpravidla projeví i ve výkonu ekonomiky. Stejně tak ale platí, že země ponechávající podnikatelům více peněz na investice se mohou technologicky rychleji rozvíjet.

Jednoduchá srovnání příjmové nerovnosti a ekonomické výkonnosti jsou nepostačující, protože vztah mezi oběma veličinami je podmíněn hodnotovým a institucionálním prostředím země. Analýza OECD však ukázala, že zatímco obecně jsou přílišné státní výdaje spojeny s nižším růstem, „aktivní výdaje“ růst podporují. K nim patří aktivní politika zaměstnanosti, opatření posilující práci namísto dávek a také služby pro rodiny dovolující jim lépe sladit pracovní a domácí povinnosti.

V přerozdělování příjmů lze u nás už těžko jít dál, neboť je velmi strmé. Rozdělení daní je v ČR téměř stejné jako v USA, a pokud jde o sociální příjmy, horní pětina domácností dostává ve vyspělých zemích výrazně více. V obou případech jde především o důsledek postavení důchodců, kteří na jedné straně neplatí daně a na druhé straně nemají naději umístit se v nejvyšších příjmových kategoriích. Nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by zbýval nějaký větší prostor pro aktivity případného vládního Robina Hooda.

Nadšení lidí pro solidaritu má svůj rub v egoistickém očekávání, že zatíženi budou ti druzí. Naprostá většina sice souhlasí, aby stát uvalil na bohaté větší zdanění, stejně jako málokdo namítá, aby pracovití lidé měli vysoké platy. Bohatí či líní jsou ovšem vždy ti druzí! Lepší než hledat – a nenacházet – „ty ostatní“, je zatížit více či méně všechny. K tomu se ovšem hodí učinit přerozdělování méně průhledným. Existuje totiž ještě jeden trade-off, který bych si zde dovolil nabídnout: buď je přerozdělování průhledné, nebo je politicky průchodné.

Když levice ví, co pravice

„Politickou průhlednost“ daňového systému požadoval Joseph Stiglitz, podle něhož správnější jsou daně, u nichž je zřejmé, kdo je platí – proto je např. daň z příjmu právnických osob špatná, neboť není jasné, zda ji platí akcionáři, či spotřebitelé. Vláda by podle něho neměla zatemňovat skutečné platby např. rozdělováním sociálního pojištění do dílů placených zaměstnanci a zaměstnavateli. Kupodivu na větším podílu nepřímých daní se u nás shodne pravice s levicí, přestože čím nižší příjem, tím menší úspory i investice, a tedy vyšší přímá spotřeba i DPH. Vypadá to však spravedlivěji a lépe se daň vybírá. Takže nakonec ti „ostatní“ jsou skoro všichni a ti chudší z nich pak zejména.