Mnozí lidé si představu úplatků spojují s šéfy firem a zahraničními korporacemi, které usilují o vládní zakázky. Takové vnímání se týká takzvané velké korupce a podporuje víru – možná mylnou – že české zkušenosti s uplácením se do značné míry týkají podnikatelské elity.

Dokonce ani ty nejsofistikovanější analýzy často nevystihnou vztah mezi vnímáním lidí a zkušenostmi s korupcí. Elitní průzkumy a ukazatele, jakým je například Index vnímání korupce organizace Transparency International, odrážejí tzv. ozvěnový efekt, což znamená, že nevyjadřují vlastní zkušenosti expertů, ale prostě opakují tradiční názory týkající se dané země. Vědci začínají zjišťovat, že napříč různými zeměmi je vnímání celkového rozsahu korupce u obyčejných lidí ze strany expertů téměř totožné, což nabízí otázku, proč jsou vůbec zahraniční experti dotazováni.

Jediným spolehlivým způsobem, jak určit, jaký typ lidí se dostává do styku s korupcí, jsou rozsáhlé, reprezentativní průzkumy s takovými otázkami týkajícími se korupce, na které se lidé nebojí odpovědět. Běžně se to dělá tak, že se neptáte lidí, jestli dávají úplatky, což by mohlo vést ke zkresleným odpovědím, ale že se zeptáte, jestli nějaký veřejný činitel respondentovi někdy nabídl, případně od něj požadoval úplatek či „službu“, což eliminuje etický problém při odpovídání. V Evropě mezi nejhoršími Podle Evropského společenského průzkumu z roku 2004 zhruba 13 procent českých respondentů – 5 procent Evropanů – zdůraznilo, že během uplynulých pěti let jim minimálně jednou nějaký veřejný činitel nabídl, anebo od nich požadoval úplatek. Podle tohoto měřítka se Česká republika umístila až na 23. místě mezi 25 evropskými zeměmi, kde se tento průzkum pořádal, a předčila jen Slovensko a Ukrajinu. Podle nejnovějších údajů z průzkumu Role vlády pořádaného Mezinárodním programem společenských průzkumů (International Social Survey Program – ISSP), které dosud nebyly zveřejněny, zhruba 15 procent českých respondentů zažilo během posledních let několikrát, a téměř 3 procenta často, že je veřejný činitel požádal o úplatek. I když jsou tato čísla alarmující, je z nich také patrno, že velká většina Čechů se s úplatkářstvím vůbec nesetkala. Výzkumníci mají mnoho teorií o tom, kdo se nejspíše s úplatkářstvím setká. Jedna teorie tvrdí, že veřejní činitelé, kterým jde o úplatek, se snaží najít takové lidi, kteří jsou schopni a ochotni jej poskytnout; vyplývá z toho, že úplatkářství je spíše záležitostí bohatších Čechů. Jiná teorie zase uvádí, že v nerovné společnosti jsou to chudší lidé, kteří potřebují uplácet, aby si zajistili nějakou veřejnou službu, neboť bohatší lidé mívají víc známých v politice a sítě kontaktů, jež jim zajišťují privilegovaný přístup k různým věcem, aniž by potřebovali někoho uplácet. Jsme v tom vlastně všichni Obě tyto teorie se s největší pravděpodobností mýlí. Z analýzy, kterou jsem zpracoval na základě dvou výše zmíněných průzkumů, vyplývá, že příjmy nehrají téměř žádnou roli ve zkušenostech s úplatky, a to ani v České republice, ani v Evropě celkově (v Evropě odpovídalo na 40 000 respondentů). Češi s vysokoškolským vzděláním se s úplatkářstvím nesetkávají více než lidé, kteří na vysoké škole nikdy nestudovali. Češi v řídících funkcích ve větších firmách se nesetkávají s úplatkářstvím víc než ostatní zaměstnanci. Mladí Češi a samostatně výdělečné osoby jsou mírně náchylnější k úplatkářství. Tyto údaje se však týkají jen 1 procenta případů úplatkářství, což znamená, že v podstatě nemají žádnou vypovídací hodnotu. Klíčovým zjištěním je skutečnost, že pokud jde o drobnou korupci, je tento jev rozšířen napříč celou společností v tolika rozličných formách, že žádná konkrétní skupina Čechů se s ní nesetkává častěji než jiné skupiny.

Existují patrně tři podstatné faktory, které se týkají českého úplatkářství. Prvním z nich je důležitost kontaktů v životě lidí. Podle nedávného průzkumu ISSP jsou Češi, kteří potřebují různé konexe a přízně, aby dosáhli svého, mnohem náchylnější k úplatkářství než kdokoli jiný. Skutečnost, že lidé, kteří mají své firmy, musejí jednat s českou byrokracií nebo se spoléhat na známé politiky více než běžní lidé, vysvětluje, proč se to týká také samostatně výdělečných osob. Profesoři Richard Rose z University of Aberdeen a William Mishler z University of Arizona rovněž uvedli ve své studii o korupci v Rusku, že množství kontaktů s veřejně činnými osobami je rozhodujícím faktorem v tom, zda se lidé setkají s úplatky, zatímco příjmy respondentů nehrají žádnou roli.

Kdo dostane, ten také dá Zhruba polovina Čechů, kteří uvedli, že od nich veřejní činitelé požadovali úplatek, také připustila, že nabídla úplatek někomu jinému – v Evropě je to zhruba 30 procent. Je rovněž velmi pravděpodobné, že český lékař, který od někoho požaduje úplatek za to, že uspíší jeho operaci, sám nabídne úplatek za to, co potřebuje on sám. I když podle mnohých výzkumníků jsou ti, kteří přijímají úplatky, zcela odlišnou skupinou lidí než ti, kteří úplatky dávají. Toto hodnocení se týká spíše velké korupce, nikoli každodenních zkušeností, na které se společenské průzkumy ptají. Z průzkumu také vyplývá, že zkorumpovaní lidé jsou takoví lidé, kteří žijí z konexí a nemorálních dohod, bez ohledu na to, kterou stranou dané transakce jsou.

Ačkoli mnohem víc Čechů rozbujelou korupci vnímá, než ji skutečně zažije, je také pravdou, že vnímání korupce a zkušenosti s ní ze statistického hlediska spolu souvisí. V ekonomice je dobře známou větou, že očekávání určuje lidské chování. Rozšířené vnímání korupce může vést k bludnému kruhu, z něhož vede cesta k další korupci. Jestliže Češi celkově věří tomu, že úplatkářství mezi policisty je rozbujelé, může to vést k tomu, že si někteří lidé začnou myslet, že až je příště zatkne policista, vyváznou díky úplatku. Vyplývá z toho také to, že lidé, kteří považují všechny politiky a veřejné činitele za zkorumpované, mohou boj s korupcí zkomplikovat víc, než by je napadlo.